Vím, že jsme na ScarFanu a většina z nás uznává záporáky ze Lvího krále... Já jsem na hranici mezi oběma frakcemi... No, každopádně rozhodla jsem se překládat tuhle povídku. Je sice o neoblíbených klaďasech, ale snad to zvádnete :D
Mě osobně se ta povídka hrozně moc líbí, protože je celá o vyrovnávání se se smutkem... A já smutek miluju :D
Jinak ta povídka správně nemá být na části, ale rozhodla jsem se, že bude lepší ji udělat na části, protože kdybych vám ji sem dala rovnou celou, tak si to nikdo nepřečte, protože to bude naráz moc dlouhý... :D
ZDE je odkaz na autora anglické verze ;)
Konec smíchu
Lvíče se světlou srstí poskakovalo krátkou trávou tak mrštně, že jeho matka, i když její nohy byly delší, jen stěží držela krok s jeho divokým hopsáním.
"Pomaleji, Nalo, pomaleji!" protestovala se smíchem.
"Panečku, pořádně jsem jim ukázala, co mami?" Nala neposlouchala. "Být jen o trochu blíž a bum! Všichni by koukali!"
I když bylo lvíče ještě příliš mladé na to, aby se se smečkou účastnilo lovu, její matka pro ni udělala soukromou hodinu lovu a byla hrdá na to, jak si Nala vedla.
"Nemůžu se dočkat, až to povím Simbovi!" pokračovalo lvíče. Lvice, Sarafina, se zatvářila provinile.
"Drahá, vždyť víš, že se od tebe ještě nečeká, že budeš lovit. Myslela jsem, že jsme se dohodly, že tenhle výlet bude naše malé tajemství?"
"Ale jenom Simbovi! Prosím, mami? Je to můj nejlepší kamarád - a bude mi tááák závidět!" dodala Nala a oči se jí uličnicky zaleskly.
"Tak tedy ano," usmála se Sarafina. "Myslím, že je nemožné vás dva držet od sebe."