ZDE je odkaz na autora anglické verze ;)
Nu, tak pokud milujete smutné stejně jako já, tady je pro vás pokračování :)
Sarabi zavedla smutný průvod do rokle. Nechtěli, aby s nimi Nala šla, stačilo aby řekla, ale nemohly ji nechat samotnou. Nedokázala uvěřit, že to celé nebyl jenom strašlivý vtip; každým okamžikem očekávala Simbu, jak se na ni vrhne zpoza skály s nadšeným křikem "Napálil jsem tě!"
Tělo ležící v prachu bylo tak poničené a zaprášené, že v něm bylo jen stěží poznat lva. Ale Sarabi lízala nehybný chladný čumák tak dlouho, dokud nebyla Mufasova tvář čistá od krve a špíny a neobjevil se jeho divoký, vznešený vzhled. Jeho oči byly zavřené a jeho jazyk vyčníval mezi velkými bílými zuby. Tělo už ztuhlo.
Nala cítila, jak se jí na hřbetě zježila srst. Mufasa byl královský lev, ale rovněž i veselý, plný života. Vždy měl přátelské slovo pro malé drzé lvíče, které si hrálo s jeho synem. Vidět ho takhle bylo pro mladou lvici příliš. Se šklebem na tváři se otočila stranou a udělalo se jí mdlo.
Když ji její matka čistila, vyděšeně a zahanbeně kňučela. "To je v pořádku, drahá. Je to zcela přirozené. A nikdo se na tebe nedíval," ujišťovala ji Sarafina. Vzpomínka, na co se vlastně dívali, zalila Nalu novou vlnou nevolnosti a zasténala. Představila si tělo svého kamaráda tak, jak bylo tělo jeho otce, otlučené a potrhané a pevně zavřela oči - ale obraz nezmizel. Tisknouce svou hlavu k hrudi své matky zaprosila "Mami, vezmi mě domů. Nechci vidět Simbu."
"Ššš… nemohli jsme ho najít. Byl tak malý, že musel být… ach, má drahá!" Náhlá princova smrt uvědomila Sarafinu o tom, jak křehký mladý život je, a byla málem rozdrcena láskou a starostí, kterou cítila pro svou vlastní maličkou. Jako kdyby Nala byla novorozenec ji Sarafina zvedla za kůži na krku a šetrně ji odnesla do postele.
Noc ubíhala pomalu. Lvice byly vzhůru, hleděly na oblohu nebo plakaly tak dlouho, až únavou konečně usnuly. Shromáždily se do malých skupinek a tichým, vyděšeným šepotem, odhadovaly, co by mohla Scarova vláda znamenat pro smečku. Všichni si uvědomovali velké prázdné místo, které dříve vyplňoval Mufasa po boku své partnerky a vyhýbali se té oblasti doupěte, jako kdyby tam strašilo. Sarabi seděla sama a vypadala naze bez přítomnosti svého manžela a malé postavy lvíčete, stočeného těsně vedle ní.
Pro Nalu bylo podivné a děsivé vidět dospělé tak zdrcené. Ona a Simba vždycky věřili, že jejich rodiče ví všechno a dokážou se vyrovnat s každou situací. Poznání, že i dospělí jsou zranitelní, pohled na slzy dospělých a bezmoc, váhavé chování a pohyby smečky měly na Nalu stejně velký vliv jako smrt jejího kamaráda. Nikdo si to neuvědomil, nejméně ze všech ona sama, ale z Naly se té noci stala lvice.
Postupně rytmus života začal opět pokračovat a smečka se musela starat o své věci jako lovení a hlídkování. Ale Nala ne. Moc stará, aby potřebovala chůvu a moc mladá, aby společně se svou rodinou pronásledovala stáda; hodiny, které by byla strávila hraním a zápasením se Simbou se před ní táhly osamělé a prázdné.
Před tím - v jejím starém životě, jak o tom teď přemýšlela - se dny zdály být příliš krátké pro všechny neplechy a dobrodružství, které dvojice naplánovala a společně uskutečnila. Toulali se široko daleko, objevovali Mufasovo království a povídali si se zvířaty, která po cestě potkali. Každý úsvit byl začátkem nového hledání, každý den přinášel nová překvapení a objevy. Nyní se zdálo, že není schopná dělat cokoliv jiného než ležet u doupěte a plakat pro Simbu. Nemělo smysl plížit se k napajedlu a posmívat se tlustému krokodýlovi, který číhal v jeho hlubinách; nebyla zábava zjišťovat, že ta rozčepýřená pruhovaná ptačí mláďata, která jí komicky pobíhala přes cestu, byla pštrošáčata, protože neměla nikoho, komu by pověděla o svých činech nebo komu by se pochlubila svými úspěchy.
Nala nebyla na lovu ode dne Simbovy smrti. Její matka a ostatní dospělí byli příliš zaměstnáni chytáním dostatku masa, aby uspokojili hyení kmen, než aby měli čas lvíče trénovat, a ona stejně netoužila po zlepšení svých schopností. Nemohla si pomoct, aby nelitovala toho posledního výletu se Sarafinou; pamatovala si, jak se potajmu plížily pryč, proklouzávaje Simbovi, a jak šťastná byla, že jsou spolu jenom ony dvě, matka a dcera. Ale kdyby byla se Simbou v rokli, jejich dva páry uší a očí by mohly zaznamenat nebezpečí dřív a dát jim šanci uniknout. Nebo by oba zemřeli - a Nala cítila, že by to bývalo bylo lepší, než muset žít bez něho.






smutné :( ale hezky napsané :)