Jejky, tohle je možná vážně trochu přehnaný :D (jako s dýlkou xD) Ale jsem na to hrdá :3
Mám v plánu k tomu nakreslit obrázek, možná dokonce i víc obrázků, ale až někdy, až budu mít čas... A ten teď vážně, ale vážně nemám xD
Vyhnanství...
Byla to noc jako každá jiná. Ležela jsem na svém oblíbeném místě v jeskyni a jen tak z nudy honila tlapkami vlastní ocas. Nedaleko mě ležel můj bratr Nuka a dlouhým, trpkým pohledem se vpíjel do malého hnědého tělíčka, které něžně olizovala naše matka. Podobným způsobem koukal Nuka po mém nevlastním bratru Kovuovi už celé dny, ode dne, kdy Scar rozhodl, že Kovu bude jeho dědicem.
Zrovna jsem si usmyslela, že místo toho svého začnu lovit Nukův ocas, když vtom matka zvedla hlavu. Bylo slyšet, jak nasála vzduch a po chvíli znepokojeným hlasem oznámila: "Cítím kouř..."
Zvedla se, popadla Kovua do tlamy a otočila se k nám. Vrhla rychlý pohled na Nuku, který - když se setkal s pohledem Kovuových zelených očí - prudce uhnul hlavou a pak se dlouze zadívala na mě.
Položila mi Kovua do předních pacek, jako by šlo o nějaký drahocenný poklad, na kterém i sebemenší odření způsobí nenávratné škody a pak rychle vysvětlila: "Radši se půjdu podívat, kde je váš otec... Pohlídej ho, Vitani..."
Náš otec - Scar - říkal, že se půjde zeptat Sarabi, jak to, že opět nepřinesly žádnou kořist... Dělal to poměrně často, protože lvice byly čím dál méně úspěšné a tvrdily, že stáda odcházejí...
Teprve jsem si všimla, že na mě hledí Nuka. Máma už mezitím vyběhla z jeskyně a zmizela v dešti. Bez přítomnosti Ziry jako by získal více odvahy.
"Vitani..." slyšela jsem ho promluvit polohlasem.
"Co?" zavrčela jsem varovně. Kovu sice byl můj nevlastní bratr a i mě zlobilo, že je veškerá pozornost našich rodičů neustále upřena na něj, ale nehodala jsem na sebe brát vinu za Nukovy ztřeštěné činy...
"Myslíš, že... se tátovi něco stalo?"
Obviňovala jsem ho křivě. I přes veškerou zjevnou nenávist v něm vítězily city... S úlevou jsem se na něj usmála, aniž bych vůbec brala na vědomí, na co se mě zeptal... "Samozřejmě," odvětila jsem.
V ten okamžik noc prořízl bolestný řev... Bylo v něm tolik utrpění a byl tak hlasitý, že jsem si radši tlapkami zacpala uši... V tu chvíli mě nezajímalo, že matčin drahocenný Kovu leží na holé skále...
Naštěstí řev skončil tak rychle, jak začal... Spustila jsem tlapky z uší a opět do nich uchopila Kovua. S Nukou jsme si vyměnili zděšené pohledy...
"To... to byl táta...?" zamumlal Nuka a začal se po celém těle třást. Taky mě napadlo, že na Lví skále žádný jiný lev není a tak to musel být Scar... Ale nechtělo se mi tomu uvěřit...
"Musíme za mámou... za tátou... za někým..." mluvil dál Nuka. Strach z jeho hlasu přecházel i na mě a za okamžik jsme se už oba třásli děsem...
Popadla jsem Kovua do tlamy. Byl na mě trochu velký, ale unesla jsem ho. Nuka pochopil, co to znamená a vydal se po mém boku z jeskyně...




















