Jejky, tohle je možná vážně trochu přehnaný :D (jako s dýlkou xD) Ale jsem na to hrdá :3
Mám v plánu k tomu nakreslit obrázek, možná dokonce i víc obrázků, ale až někdy, až budu mít čas... A ten teď vážně, ale vážně nemám xD
Vyhnanství...
Byla to noc jako každá jiná. Ležela jsem na svém oblíbeném místě v jeskyni a jen tak z nudy honila tlapkami vlastní ocas. Nedaleko mě ležel můj bratr Nuka a dlouhým, trpkým pohledem se vpíjel do malého hnědého tělíčka, které něžně olizovala naše matka. Podobným způsobem koukal Nuka po mém nevlastním bratru Kovuovi už celé dny, ode dne, kdy Scar rozhodl, že Kovu bude jeho dědicem.
Zrovna jsem si usmyslela, že místo toho svého začnu lovit Nukův ocas, když vtom matka zvedla hlavu. Bylo slyšet, jak nasála vzduch a po chvíli znepokojeným hlasem oznámila: "Cítím kouř..."
Zvedla se, popadla Kovua do tlamy a otočila se k nám. Vrhla rychlý pohled na Nuku, který - když se setkal s pohledem Kovuových zelených očí - prudce uhnul hlavou a pak se dlouze zadívala na mě.
Položila mi Kovua do předních pacek, jako by šlo o nějaký drahocenný poklad, na kterém i sebemenší odření způsobí nenávratné škody a pak rychle vysvětlila: "Radši se půjdu podívat, kde je váš otec... Pohlídej ho, Vitani..."
Náš otec - Scar - říkal, že se půjde zeptat Sarabi, jak to, že opět nepřinesly žádnou kořist... Dělal to poměrně často, protože lvice byly čím dál méně úspěšné a tvrdily, že stáda odcházejí...
Teprve jsem si všimla, že na mě hledí Nuka. Máma už mezitím vyběhla z jeskyně a zmizela v dešti. Bez přítomnosti Ziry jako by získal více odvahy.
"Vitani..." slyšela jsem ho promluvit polohlasem.
"Co?" zavrčela jsem varovně. Kovu sice byl můj nevlastní bratr a i mě zlobilo, že je veškerá pozornost našich rodičů neustále upřena na něj, ale nehodala jsem na sebe brát vinu za Nukovy ztřeštěné činy...
"Myslíš, že... se tátovi něco stalo?"
Obviňovala jsem ho křivě. I přes veškerou zjevnou nenávist v něm vítězily city... S úlevou jsem se na něj usmála, aniž bych vůbec brala na vědomí, na co se mě zeptal... "Samozřejmě," odvětila jsem.
V ten okamžik noc prořízl bolestný řev... Bylo v něm tolik utrpění a byl tak hlasitý, že jsem si radši tlapkami zacpala uši... V tu chvíli mě nezajímalo, že matčin drahocenný Kovu leží na holé skále...
Naštěstí řev skončil tak rychle, jak začal... Spustila jsem tlapky z uší a opět do nich uchopila Kovua. S Nukou jsme si vyměnili zděšené pohledy...
"To... to byl táta...?" zamumlal Nuka a začal se po celém těle třást. Taky mě napadlo, že na Lví skále žádný jiný lev není a tak to musel být Scar... Ale nechtělo se mi tomu uvěřit...
"Musíme za mámou... za tátou... za někým..." mluvil dál Nuka. Strach z jeho hlasu přecházel i na mě a za okamžik jsme se už oba třásli děsem...
Popadla jsem Kovua do tlamy. Byl na mě trochu velký, ale unesla jsem ho. Nuka pochopil, co to znamená a vydal se po mém boku z jeskyně...
V dešti, který zuřil venku před jeskyní, jsme skoro nic neviděli... Kovu nešťastně zamňoukal.
Naše jeskyně se nacházela o několik skalních říms pod velkým výběžkem Lví skály... Pohlédla jsem pod výběžek a zaradovala se... Spatřila jsem temné obrysy lvů. Jasně jsem rozpoznávala jednoho samce, obklopeného samicemi... Rozeběhla jsem se k nim, s Nukou hned za sebou...
Jenže když jsme se dostali blíž, zjistili jsme, že ten lev není náš otec a že mezi lvicemi není naše matka... Prudce jsem zastavila a Nuka, který si pozdě všiml, že stojím, do mě narazil... Kovu vypískl strachy a jeho křik na nás upoutal pozornost lvů...
Na nic jsem nečekala, stiskla Kovua pevněji, aby mi náhodou nevypadl a rozeběhla se pryč. Nezajímalo mě, kam běžím, chtěla jsem jenom pryč od toho podivného cizího lva s rudou hřívou. Zastavila jsem se až u hradby uhasínajících plamenů. Na pozadí dohořívající rudé záře jsem spatřila několik ležících těl...
Opatrně jsem se k nim přiblížila. Ležely tu tři hyeny - zjevně mrtvé - a... něco, co jsem nedokázala poznat...
Přiblížila jsem se ještě o krok blíž a v tu chvíli jsem ztuhla děsem. Na zemi bez sebemenšího pohybu leželo tělo mého otce, špinavé od krve a prachu... a na něm ležela zhroucená má matka, rovněž celá od krve a těžce oddechovala...
Kovu poznal svou matku a tiše mňoukl.
Chvíli se nepohnula, pak se malátně zvedla na předních nohou, dost akorát na to, aby na nás jednou dlouze pohlédla a pak opět sklonila hlavu. Na ten pohled ovšem nikdy nezapomenu. Slzy rozpouštěly zaschlou krev na jejím obličeji, takže to vypadalo, jako by krev bylo to, co jí přímo vytékalo z očí... Avšak ty oči... Už to nebyly oči mé matky... Nebyly to ty oči, které na mě hleděly, naplněné radostí a pýchou, když jsem ulovila svou první myš; nebyly to ty oči plné lásky a blaha, když si se mnou, jako ještě s hodně malou, hrála; nebyly to ty oči, které zbožňovaly každou poslední část mého otce... Tohle byly prázdné oči, které jako by nikdy v životě nevyjadřovaly lásku, ani radost... Tak prázdné, že působily, jako slepé... Upřené někam, kam nikdy žádné jiné oči nedohlédnou...
"Mami," zaslechla jsem za sebou Nuku, "...tati?"
Položila jsem Kovua na zem. Máma na to nijak nezareagovala, vypadalo to, že nyní už se dokáže soustředit jen na svůj žal a nic jiného už ji nezajímá. Opět položila hlavu na původní místo.
Hleděla jsem na tátu a nějak jsem si byla jistá, že Nukova snaha je zbytečná... On už mu nikdy neměl odpovědět... Už nikdy na něj neměl pohlédnout a už nikdy nás neměl milovat...
Slz ve svých očích jsem si nejspíš všimla až o dost později, než se v nich objevily... Neměla jsem čas vnímat takové věci. Viděla jsem jen a jen své rodiče, ležíc společně v krvi, špíně a dešti, ve svém posledním objetí...
Z letargie nás probralo až hřmotné zavrčení. Já s Nukou jsme se vyděšeně ohlédli a když jsme zjistili zdroj zvuku, rozeběhli jsme se schovat pod ochranu své matky. Kovua jsem odtáhla s sebou.
Mohutný lev se zlatavou srstí se hrozivě tyčil nad námi a z rudé hřívy mu stékaly kapky deště. Má matka po zvuku jeho vrčení vstala a pomalu - jako by to dělala po dlouhé době, nebo s velkými bolestmi - se postavila na nohy.
"Ziro..." zavrčel lev nenávistivě.
"Simbo," odpověděla mu matka a v jejím hlase bylo slyšet, jak hluboce dýchá a celá se chvěje.
"Moc dobře víš, že bych právě teď měl zabít tebe i tvá lvíčata. Jste zrádci a nezasloužíte si žádné jiné zacházení!"
V tu chvíli se Zira rozesmála, rozechvělým a děsivým smíchem, který jsem od ní nikdy dříve neslyšela a který mě neskutečně děsil. Pak, když smích potlačila, tichým hlasem prohlásila: "Ach, ano, nemáš už, co by jsi mi vzal, tak mi chceš brát život, že? Ten můj si klidně vem, nežádám o něj... Však mé děti nech žít, uznej, že jsou nevinní!"
Pohlédla jsem na Nuku a i když své zděšené rudé oči upíral na Simbu, nějak jsem cítila, že se stejně jako já nemůže ubránit pocitu, že matce jde jen o Kovua.
Zlatý lev chvíli zaváhal, udělal několik kroků zpět a zase se vrátil... Pak praštil tlapou o zem a s hněvem v hlase - jako by se nemohl smířit s tím, co říká - vykřikl: "Dobrá, pak vás tedy všechny - včetně tebe, Ziro, nechci, aby tvá lvíčata zemřela kvůli ztrátě matky - prohlašuji za vyhnance a odsuzuji k životu ve Vyhnanství!"
Má matka se prudce otočila, popadla Kovua - tak prudce a nešetrně, že zamňoukal - a rozeběhla se pryč. Vyměnili jsme si s Nukou rychlý pohled a rozeběhli jsme se za ní.
Až v dostatečné vzdálenosti od Lví skály matka zpomalila a zaslechli jsme ji tiše vzlykat.
Šli jsme dál za ní a v tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem ještě před nedlouhou chvílí ležela v jeskyni, v teple, suchu a obklopena těmi, které mám ráda... Najednou se z toho stala jenom vzdálená vzpomínka, zdajíc se až neskutečná při pomyšlení na déšť, chlad a slzy, které jsem cítila nyní.
Sešli jsme po travnatém svahu a před námi se objevila řeka. Zira se na chvíli zastavila a prázdným pohledem si prohlížela zem za řekou. Zaslechla jsem Nuku, jak mi šeptá do ucha: "Když mě táta vzal na vrchol Lví skály, pověděl mi, že tohle je Země vyhnanců..."
Překvapeně jsem se zadívala na zem před námi. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, že tam budu žít...
Přešli jsme po kmeni stromu, který ležel přes řeku a ulehli hned na protějším břehu, kde ještě rostla trocha trávy. V dálce jsem ovšem viděla, že ta zem není nic jiného než pustina a poušť.
Pokusila jsem se přitulit ke své matce, ale odtáhla se a nakonec se zvedla a lehla si stranou docela.
"Za to, že je ti zima a nemáš nikoho po svém boku, můžeš vinit Simbu... Vraha svého otce..." zamumlala tiše a ze způsobu, jakým svěsila hlavu, bylo poznat, že znovu pláče.
Rozplakala jsem se taky. Pro to, že mi byla zima, pro nespravedlnost, která se nám děla, pro strach, který jsem cítila, pro mou matku, protože mě děsil stav, ve kterém byla, pro mého otce a konečně... pro mé dětství.
Protože Vyhnanství mé dětství zabilo. A já té noci dospěla.







Nádherný příběh, úplně cítím Vitaniny pocity... Opravdu krása. Málem jsem se rozbrečela též. :"( Chudinka Viani... D;