ZDE je odkaz na autora anglické verze ;)
Tak jsem se zase jednou dostala k překládání tohohle... Už zbývají jen dvě části! :3
Má oblíbená část je, když Nala vysloví nahlas myšlenku, že nechce, aby jí Simba chyběl míň... Přesně vím, jak to myslí... :)
Sarabi a ostatní přinesly pěknou tlustou vodní antilopu ke Scarově uspokojení a hyení radosti. Nala jemně okusovala játra; neměla chuť a po požití každého sousta hrozilo, že se opět vrátí nahoru, ale věděla, že lvice těší vidět ji jíst. Když snědla tolik, kolik mohla unést, odsunula se kousek stranou k odpočinku a pak sklouzla zpět na své vyhlídkové místo.
Tam ji taky našla její matka, hledíc přes planinu jak se stíny prodlužují. "Nalo, musíme si promluvit. Nemůžu tě sledovat takhle chřadnout. Je to jako kdybys nechtěla žít."
"Já… nechci," řekla Nala strnule, hledíce na své tlapky.
"Začínáš být hrozně sobecká, víš," promluvila Sarafina ostře; to bylo poprvé od té tragédie, co její hlas zněl nahněvaně.
"Ne, nezačínám!" popřela Nala automaticky obvinění.
"Začínáš. Neuvědomuješ si, jak moc znamenáš pro smečku jako jediné lvíče."
Nala opět začala plakat, beznadějně, při tom čerstvém připomenutí. Už plakala tolik, že bylo ku podivu, že jí ještě nějaké slzy zbyly. Avšak nějak vždy přišly další. Její matka jí zatřásla ramenem.
"Jsi naše naděje, naše budoucnost. Jsi drahocenná pro Sarabi, protože jí připomínáš jejího syna. Jsi drahocenná pro mě - víc, než si kdy dokážeš představit." Vzala svou dceru do tlapek a pohoupala jí. Nala se zachytila žlutohnědé srsti a osušila si do ní slzy. "Tak se pokus žít, Nalo, prosím. Neopouštěj mě," prosila Sarafina, pevně ji držíce.
"Neopustím, mami. Slibuji. Ale každý den to bolí."
"Časem to bude bolet méně. Vždy to může trochu bolet, ale zlepší se to, lásko."
"Jak to víš?" Nala znala sliby dospělých a věděla, že by jim neměla vždy věřit.
"Protože když jsem byla jen o něco starší než ty, byla jsem zamilovaná do lva. Ale on mě nemiloval a vybral si za svou partnerku jinou lvici. Když mi to řekl, chtěla jsem umřít. Ale pokračovala jsem v životě, protože jsem musela a jednoho dne jsem přišla na to, že už jsem na něj nepomyslela celé hodiny. Od té doby mi každým dnem chyběl míň, dokud jsem o něm nemohla přemýšlet bez bolesti, jen veselé vzpomínky. A tou dobou přišel tvůj otec a já poznala pravou lásku."
"Ale já nechci, aby mi Simba chyběl míň!"
Bylo to venku. Nala tu myšlenku nikdy předtím nevyslovila; ani si ji neuvědomovala. Avšak někde v její hlavě byla představa, že kdyby přestala smutnit pro Simbu, kdyby byla znovu šťastná, bylo by to nevěrné ke vzpomínce na jejího kamaráda. A tak se potápěla stále hlouběji a hlouběji do svého smutku, místo aby lezla ven.
Sarafina pohlédla na svou dceru, v jejích očích mísící se porozumění se smutkem. "Nu, jestliže chceš jenom trápit sama sebe, nemůžu pro tebe nic víc udělat," řekla něžně. Otočila se k ní zády a odcházela pryč, hlavu nízko, nechávajíc Nalu samotnou. Nemohla pomoct své dceři, ale věděla o někom, kdo by toho byl schopen.
Zdálo se, že i Rafiki značně zestárl od Mufasovy smrti a Sarafinu poprvé napadlo, jak je asi starý, když pohlédla do jeho zapadlých očí. Paviánský šaman poskytoval smečce léky a moudrost od doby, kdy její vlastní rodiče byli lvíčata jako Nala.
"Nu, můžu předepsat prášek z kořene na nespavost a bobule na ztrátu chuti k jídlu," řekl jí Rafiki, čmárající si svým dlouhým kostnatým prstem do imaginárního zápisníku.
"Tohle jsem nemyslela, když jsem řekla, že Nala potřebuje tvou pomoct a ty to víš," naježila se lvice. "Prosím, Rafiki - žádné hry. Vážně si myslím, že zemře, pokud se přes to nedostane." Rafiki pomalu přikývl.
"Přiveď ji ke mně za úsvitu a uvidím, co můžu dělat," slíbil.
"Děkuji, Rafiki. Vím, že Mufasova smrt pro tebe byla také těžká," řekla pokorně Sarafina.
"Ach, Mufasa neodešel daleko, neboj se." Pavián chvíli hleděl na prázdný vzduch přímo před sebou, usmívajíc se, pak vzal Sarafininu sametovou tlapku do obou rukou a sevřel ji. "Vůbec si s tím nedělej starosti!"
Nala byla nervózní. I když věděla, že Rafiki bývá milý a jemný, chodila ho navštívit pouze, když byla nemocná a opičák jí nechal spolykat hořké listy nebo namazal její boule a škrábance s páchnoucí kapalinou, která štípala. Strop a stěny jeho malého tmavého příbytku byly ověšeny skořápkami a kostmi, ořechy a ovocem a věcmi, které Nala nedokázala poznat. Byl také tajemný a nevypočitatelný a občas překazil jí nebo Simbovi jejich žertík. Neochotně se vlekla za svou matkou.
"No tak, Nalo! Rafiki tě nepokouše. Jenom si s tebou chce promluvit."
"Mm-hmm," zavrčela Nala nevesele přes kytici bílých květin, plných nekteru, které přinášely jako dárek pro šamana.






Krásný příběh. :) Jako vždy. :) Doufám, že to autorka ukončí dobře. :3