17. července 2011 v 15:43 | Keta
|
Protentokrát jen něco krátkého, doufám, že nemáte nic proti tomu, co jsem se Zirou udělala :D (Chová se trošičku divně, to připouštím)
Ziřino vítěztví
...a vyhrála.
Celé ty dlouhé roky toužila po vítěztví... a vyhrála.
Slibovala Simbovi i sama sobě, že jednoho dne vyhraje... a vyhrála.
Touha vyhrát se stala jejím jediným životním cílem... a vyhrála.
Vyhrála a splnila si to, po čem tak dlouho toužila. Proč se tedy cítila tak prázdná?
Stála nad Simbou a měla možnost ho zabít. Nepromarnila ji; bez váhání ho zabila.
...Měla zaváhat?
Kovu se stal vládcem Lví skály, přesně tak, jak vždy chtěla.
Vyhrála válku proti Simbovi a pomstila tak smrt svého milovaného Scara.
A přece hdesi hluboko v ní...
Vítěztví jí nevrátilo její lásku, jak ve svém šílenství myslela, že udělá. Měla nejvyšší postavení a přece ji to netěšilo. Nenacházela ve svém okolí toho, koho vždy milovala. A když z jejího srdce se smrtí Simby zmizela nenávist... nezůstalo v něm nic.
Bezcílně bloudila po Lví skále a na každém místě, na které narazila ji akorát zraňovaly vzpomínky.
Byla tu jeskyně, kde spávala po Scarově boku. Skalní římsa, kde často odpočívali, hledíce do krajiny. Jeskyně, kde vždy se Scarem sdílela svůj úlovek. A celá zem, na kterou ze skály viděla, jí připomínala, jak chodila lovit pro Scara.
Po Scarově smrti dlouho prolévala slzy, avšak teprve nyní měla pocit, jako by cítila práznotu, kterou po sobě zanechal. Předtím žal nahradila nenávistí.
Ale čím nahradí nenávist...?
Vitani si nemohla nevšimnout nespokojenosti své matky. Celý svůj život usilovala o to, aby byla Zira šťastná. A nyní, kdy se zdálo, že konečně splnila to největší přání, jaké jí jen splnit mohla, ji udivil matčin smutek.
"Mami," zastavila ji na jedné z bezcílných toulek kolem jeskyní, "co se děje?"
Zira zavrtěla hlavou a upírala zrak do země.
"Chtěla jsi být královnou? Myslíš, že byla chyba, když jsme lvicím ze Simbovy smečky řekly, že Simbu zabil Kovu a proto má přirozeně právo na trůn? Nemyslíš, že jsme jim měly říct pravdu, žes ho zabila ty? Byla bys královnou a třeba by sis nepřipadala tak zbytečná...?" zkusila Vitani svou teorii, kterou si vytvořila, když už nějakou dobu sledovala svou matku.
Zira ale jen potřásla hlavou a potom tiše řekla: "Nechci být královnou, když nemám krále."
Na to Vitani nic neřekla. Tiše a tázavě na Ziru pohlédla. Věděla, jak to myslí, ale zajímalo ji, zda s tím hodlá Zira něco udělat...
"Ukončím to," oznámila jí Zira prostě, "přemýšlím nad tím a říkám si, že mě už nepotřebujete... Půjdu za Scarem."
Při posledních slovech se usmála a pomalým krokem se vydala kamsi do savany.
"Ale, mami..."
Ziřin pohled Vitani utišil. Pochopila, že svou matku nepřemluví.
"A kam přesně jdeš?" podvolila se.
"Na místo, kde jsem se s ním poprvé setkala... Tam to začalo a tak to tam také skončí..."
Zira ulehla do trávy na místě, kde jako ještě malá potkala svou lásku, a vzhlédla.
"Pomstila jsem tě, má lásko..." promluvila tiše, "Tak doufám, že pochopíš, když ti sdělím, že dál už na tomhle světě nepotřebuji a nechci být..."
Vytasila drápy na pravé tlapě a bez zaváhání si je zaryla do krku. Zalapala po dechu a hlava jí klesla do trávy, která zrudla její krví.
Tady to končí, pomyslela si, těšně před tím, než jí bolest zatemnila mysl a před tím, než lehce vyklouzla ze svého těla...
Ten konec mě šokoval teda ... :D Myslím že by bylo lepší kdyby nějak Scara požádala aby jí vzal život .. a nějak ze své moci když je mezi těmi králi jí prostě "vysál" život , než aby spáchala takovouhle brutální sebevraždu O.o