tak, druhý díl... :-) :D
Princezna Kiara rostla. vyrostla z ní skoro-dospělá lvice, která už byla schopná lovit. jenže ona ani nechtěla lovit, a její rodiče jí to stejně nedovolily. takže pořád jenom ležela skrčená v jeskyni. v jeskyni, daleko od hrdých zemí.. jenže ona už nebyla malé, ubrečené lvíče. ona už byla velká, ubrečená lvice. "Kiaro? Zlatíčko?" přišla jednou "navštívit" svou dceru Nala " co chceš?! Vypadni!" vyjela na ni ihned Kiara. "Kiaro... Zlatíčko.. já... já vím, že to tak nemyslíš, ale..." zasekla se Nala. "ale co?!" křičela Kiara. "ale já už asi raději půjdu.." vzlykla tiše Nala a odešla. "Simbo! Simbo! je to strašné! Kiara vůbec s nikým nemluví a ani nechce!" rozbrečela se Nala hned na lví skále. "neboj se, Nalo, to se spraví, neboj, Nalo, neboj... ona se z toho vzpamatuje... však ona se z toho vzpamatuje.." utěšoval jí Simba. "doufám, že máš pravdu, Simbo,..." vzlykla Nala. Kiara taky vzlykala, a celé království také.. pro Kiaru. "Babičko, prosím, pomoz mi.." říkala si sama pro sebe Kiara. Nala za ní zase přišla. "hej, Kiaro, mám pro tebe večeř-" "Fajn, skvělý! a ted vypadni!!" přerušila Nalu Kiara. "já ti jen přinesla jídlo!!" zakřičela na ni Nala. "dobře, a vypadni!" křičela Kiara dál. "Kiaro! takhle se mnou nemluv!" zakřičela na ni Nala. "ale mě je to jedno! já si můžu dělat co chci a říkat co chci! mě je totiž jedno, jestli mi něco uděláš! bez babičky život stejně za nic nestojí!" vykřikla najednou Kiara. Nala jen šokovaně stála. viděla, jak se Kiaře hrnou slzy do očí... Nala se ale snažila sama sebe uklidnit a podařilo se jí to. "neboj se, Kiaro.. to nic není.. já prožívala to samé, když tvůj otec zmizel.... všichni jsme mysleli že je mrtvý ale pak, se vrátil.." Nala se na ni Kiaru usmála a vztáhla nad ní tlapku, aby jí pohladila po hlavě. ale Kiara Nalu za tlapku rychle chytla, a sekla s ní. prostě ji odhodila. "jenže babička už se nevrátí!! ona je mrtvá!!!! nadobro mrtvá!!!" křičela Kiara se slzami v očích. Nala se sebrala a utekla. utíkala za Simbou... "Simbo.... ona... my...." mumlala Nala. "Nalo, vzdej to, ona už nemůže... ona už se nevzpamatuje.." řekl smutně Simba. "ale Simbo! jak to ted můžeš vzdát?! vždyt jsi to byl ty, kdo říkal, že se vzpamatuje!" vykřikla Nala naštvaně.. "Ale ted jsem se podíval pravdě do očí!" odsekl Simba. "Simbo, ztratila jsem Kopu, matku, bratra, musím ztratit i Kiaru a tebe?" ptala se se slzami v očích Nala. "Nalo, prosímtě.." řekl Simba. "ne! ne Simbo! nech mě být! už mi raději nic neříkej!" odstrčila Nala Simbu a s pláčem utekla..... utekla do jeskyně... a všichni se obávali o princeznu Kiaru. spekulovalo se dokonce o ní, že se chová tak divně, protože je Scarův dědic. Kiara cítila tak velký smutek... srdce jí to trhalo.... trhalo na malinkaté kousíčky... Rafiki za ní ale přišel také. "Kiaro, prosím, pojď se mnou. něco ti ukážu." řekl Rafiki, Kiara říkala, že ne, ale poté ji nakonec přemluvil. Rafiki ji zavedl k tomu jezírku kde kdysi Simbu. "podívej se do něj, Kiaro.." Kiara se tam podívala. viděla tam jen sebe, ale jen jednu svou půlku..... a viděla v sobě.... svou babičku. "vidíš?, ona žije v tobě..." řekl Rafiki. "a já snad tím pádem nežiju?" odsekla Kiara. "Kiaro! samozřejmě že ty žiješ, jen...-" "Dost Rafiki! jdu pryč!!" okřikla ho Kiara. "a-ale-ale-a..... ale Kiaro! počkej! prosím, čekej!!!" ale to nepomohlo. princezna Kiara se se s pláčem rozběhla pryč. doběhla na jedno pusté místo a lehla si do trávy.. ležela tam až do noci.. a v noci se modlila. "Babičko, prosím, vysvoboď mě z tohohle vězení!" prosila beznadějně Kiara. najednou kolem ní proletěl vánek, který šeptal "Kiaro... buď silná, mé dítě, ostatní tě postrádají a potřebují.." a potom vánek odletěl zpět do nebe. Kiara se udiveně stále dívala do nebe. a přemýšlela nad tím tajemným šepotem... "Panebože! Princezna Kiara se doopravdy zbláznila! mluví si sama pro sebe!" řekla jedna z lvic, které špehovali princeznu Kiaru z křaku. "pssst! zmlkni! ještě nás uslyší!" okřikla jedna lvice tu druhou. ale Kiara je uslyšela. "co tady děláte?! okamžitě vypadněte!!!" strčila hlavu do křaku Kiara s zařvala na ně. "UÁÁÁÁÁÁÁ!!!!" křičely lvice a utíkaly zpět na lví skálu.... Kiara jen zakroutila hlavou a lehla si do trávy. tam usnula.... druhý den se probudila, a stále přemýšlela nad tím šepotem...... potom se podívala do vody. "Jen jedna moje půlka!!" vzpoměla si Kiara a najednou. "Vidíš? ona žije v tobě.... žije v tobě.... v tobě.... v tobě...." opakovalo se Kiaře v hlavě stále. a potom se podívala do vody. byla tam ona, a viděla svou druhou půlku.. ta druhá půlka byla její babička. nejmoudřejší královna hrdých zemí... Kiaře odkázala svou moudrost, svou duši, své dědictví.... Kiara už to nyní chápala. rozběhla se zpět na lví skálu.. šla tam, kde odpočívají lvice, ale nikdo tam teď nebyl, a tak si tam Kiara lehla... po lovu tam přišla Nala. a byla překvapená, že tam její dcera je. "Kiaro! zlatíčko!" vykřikla radostně Nala. "Mami..." vzlykla Kiara. "Ach, broučku... je mi to všechno tak strašně moc líto. je mi líto, že tvá babička zemřela.... je mi líto, že jsem s tebou netrávila víc čas... je mi líto-" "mami, stop! nelituj mě tady... za všechno stejně můžu já... konečně už ale vím, co po mě babička chtěla.... mám tě ráda, mami!" vykřikla se slzami v očích Kiara. "ach, zlato!" obejmula Nala Kiaru. "mám tě ráda, babi.." řekla tiše Kiara. "Kiri, co by jsi řekla svému prvnímu lovu?" usmála se Nala. "to myslíš vážně?!" vykulila oči Kiara. "samozřejmě!" usmála se Nala. "samozřejmě!" zasmála se Kiara. a potom, o pár dní později, šla Kiara poprvé lovit... "přej mi štěstí, babičko.." Kiara už byla bezstarostná. věřila, že její babička jí navždy ochrání, její strážný anděl....






Zajímavá část, ale ta Nala mi pořád připadá děsně trapná. Prej:
"Kiaro, broučku" xDD