Dva světy - Kapitola 4.
25. října 2011 v 22:08 | Keta | Psaná forma děl [Příběhy]To je ale překvapení, co? :D Upřímně by mě nenapadlo, že napíšu další kapitolu tohohle xD Mám poslední dobou hodně co psát, ale nic nepíšu, protože jsem tak hrozně líná...
A když se konečně dokopu ke psaní, tak nepíšu to, co potřebuju do různých soutěží atp. ale tuhle hloupost! xD
Už se nebudu tajit s tím, co znamenal poslední odstavec v minulé kapitole x3 Otázkou je: co vlastně z tohohle všeho vzejde? Těžko říct, já sama to nevím :D
<-- Předchozí ---- Další -->
Simba marně natahoval tlapku - nebyl schopný chytit svého otce a pomoci mu, i když se snažil sebevíc.
Mufasu už déle drápy neudržely a spadl.
"Néé!" vykřikl Simba a v tu chvíli se probudil. Udýchaně se rozhlédl po jeskyni.
Vlastně měl pocit, že se mu ten sen zdá neustále. Nebylo to sice každou noc, ale i přesto dost často na to, aby si nyní již připadal hloupě.
"Nejspíš se té vzpomínky nikdy nezbavím," pomyslel si bolestivě, když znovu položil hlavu na přední tlapky.
O chvíli později už opět spal. A jako by si nějaká zvláštní moc nemohla pomoct, zdál se mu opět stejný sen.
Viděl svého otce, prosíc ho o pomoc. Natahoval tlapku, v zoufalé snaze zachránit osobu, která patřila k jeho nejdražším…
A pak se náhle sen změnil. Tentokrát nebyl takový, jako tolikrát předtím.
Simbova tlapka zachytila tlapu jeho otce. Povzbuzen tím úspěchem, chytil ho i druhou tlapou a po chvíli se jim nakonec společnými silami podařilo vytáhnout Mufasu na skalní římsu.
Mufasa se usmál na Simbu. Simba mu úsměv oplatil a v jeho očích se odráželo nekonečné štěstí, které ho zaplavilo…
"Tati!" Simba se znovu probudil. Tentokrát nebyl zadýchaný, ani vyděšený… I přesto se ale rozhlédl po jeskyni. Marně hledal osobu svých snů; Mufasa tam nebyl.
Simba by ale byl přísahal, že cítil jeho přítomnost… Jako kdyby tam mohutný lev byl, i když ho neviděl…
Když Simba usnul potřetí, stejný sen se mu už nezdál.
* * *
"Scare?! Nuko?"
Zira, neklidně spící v termitišti, se náhle prudce vztyčila a chvíli se zmateně rozhlížela. Když si uvědomila, že se jí pouze zdál sen, opět ulehla.
Ale usnout nedokázala. Nějak nebyla schopná přiznat, že to byl skutečně jenom sen. Měla pocit, jako by její partner a její syn leželi přímo vedle ní. Nedokázala pochopit, proč je termitiště prázdné.
Nakonec ji ovšem - i přes silný pocit, že ti dva stále leží vedle ní - únava přinutila zavřít oči a opět upadnout do spánku.
* * *
Rafiki té noci nespal. Prohlížel si malby lvů, kterými v průběhu věků ozdobil svůj strom a tiše vzpomínal na minulost. Té noci měl pocit, jako by mu minulost přímo ožívala před očima.
Ahadi, Uru, Mufasa, Taka - při posledním jméně si těžce povzdechl - ti všichni už byli jen stínem minulosti. Kiara a Kovu, jejichž obrázek se dosud ještě leskl, jak barvy, které Rafiki použil, nestihly zaschnout, určitě brzy přivedou na svět příštího vládce Lví říše. Kruh života se bude dál otáčet, do té doby, dokud se i oni nestanou jen vzpomínkami, až nakonec upadnou v zapomnění.
Vlastně to nemůže být tak špatné, pomyslel si Rafiki s úsměvem. Usnout, opustit těžké tělo, které poutá k zemi a vznést se ke hvězdám… Stát se větrem, co létá vysoko nad zemí… Myslím, že po smrti si už každý zaslouží věčný odpočinek…
S poslední myšlenkou usnul.
* * *
Rafikiho by nikdy nenapadlo, že té noci někdo přemýšlí téměř nad tím samým.
Ovšem pouze pokud se temný, lehce průsvitný stín lvice dal nazvat "někým".
Stála na pusté bahnité planině, kde se poměrně nedávno odehrála krvavá bitva mezi vyhnanci a lvy ze Lví říše. Její původní tělo tu už neleželo, jak padlo, když ji udolaly dvě lvice ze Lví říše.
Hubená strhaná vyhnankyně, která neměla dost sil, aby přežila v boji, dokud nezasáhli Kovu s Kiarou. Nikdo si její smrti nevšímal. Vyhnanci byli vždy spíše samotáři, každý sám za sebe.
Nyní stála na místě svého úmrtí, podobala se tmavému stínu s rudě planoucíma očima, který by ovšem každý, kdo by o její přítomnosti nevěděl, lehce přehlédl a přemýšlela, co tady vlastně dělá.
Byla přesvědčená, že umřela. Vlastně si tím byla zcela jistá. A přesto…
Vzpomínala si, že něco, co ji udržovalo v podobě temné hvězdy na obloze, ji náhle opustilo. Jako kdyby někdo uvolnil lano, které ji poutalo k její posmrtné podobě, a nechal ji spadnout. Spadnout sem.
"Ale proč?" vykřikla. Nebo se spíš jen pokusila vykřiknout, protože do okolního ticha její hlas nepronikl. Slyšela sama sebe, ale dutě, jako kdyby měla zacpané obě uši a prostě si nějak byla jistá, že kdyby v jejím okolí někdo byl - někdo živý - neslyšel by ji.
A to byla další věc. Čím vlastně byla, když nebyla živá?
Byla si jistá, že není živá, protože nemusela dýchat a její nynější existence se lvici podobala jen velmi mlhavě. Nic takového nemohlo být živé.
Ale mrtvá taky nebyla. Jinak by přece nebyla tady.
Přesunula se vzduchem kousek doprava - protože o krocích se mluvit nedalo - a pak zase zpět, jak přemýšlela.
Ať se snažila sebevíc, vysvětlení nepřicházelo.
Cítila se zoufalá. Vzpomněla si, že když umírala, přála si, aby už tuhle pláň nemusela nikdy v životě spatřit.
A nyní tady stála.
Rozhořčením zařvala a začala se zuřivě přesouvat vzduchem pryč. Bylo jí jednom, kam se pochybuje, chtěla se jen dostat z tohohle místa. Chtěla, aby to byl všechno jenom sen - jenže v posmrtném životě neexistovaly sny.
Uvězněná mezi životem a smrtí. Nedokázala si představit nic horšího.
* * *
Nedokázal si představit nic lepšího.
Konečně, po tolika ztracených rocích, kdy mezitím Simbova dcera dospěla, a Kovu se ukázal být zrádcem, konečně se mu to podařilo.
Unikl před nenáviděnou prázdnotou smrti a dokonce se i vyhnul nenáviděné plnosti života. Byl svobodný, takový, jaký vždy chtěl být…
A mohl si dělat, co se mu zachtělo, protože neexistoval způsob, kterým by ho jakákoli bytost, ať živá či mrtvá, mohla zastavit.
Nejdřív ho trochu zlobilo, že stejné štěstí poskytl i všem ostatním duchům, kteří žili ve hvězdách, ale jeho svoboda za to stála.
Nyní se konečně mohl pomstít. Konečně mohl potrestat všechny, díky kterým byly jeho život i jeho smrt utrpením.
Scar zamrkal a promnul si jizvu, která mu v nekonečné temnotě smrti jako jediná vždy připomínala, kým je. Ne, nebyl Takou. Byl Scarem a jeho jizva mu toho bude věčným důkazem.
Nad Lví říší se tiše vznášel temný duch, jen stěží připomínající lva, kterému se přes jedno zeleně planoucí oko táhla překvapivě viditelná jizva, která vůbec nepůsobila jako součást rozmazaného tmavého mraku, který byl zbytkem jeho těla.
Konečně přišel čas.
Anketa
Komentáře
Skvělé , ikdyž jsem doufala , že Scar bude "nromální" xD U téhle části jsem musela trochu zapojit mozek..
[5]: Ano , ale já myslela , že tento příběh je něco jako " co když " xD Prostě , že přežil boj s hyenami a teď se přišel pomstít , až u téhle epizody jsem pochopila , že tomu tak není xD
Ďakujem...no každý by mal tvoriť...myslím tým fotiť, kresliť alebo písať o tom, čo má rád (:
Báječné! Jeden z nejlepších příběhů na téma Lvího krále, které jsem kdy čtla.
Všechny čtyři díly jsem zhltla naráz, jsou vážně skvělé, Keti.
Proč tento příběh neumístíš na svůj blog?
PS: Kdo je pachatelem té praštěné ankety? xD






Wow,zajímavé,doufám,že další kapitola bude hotova rychle! :D